Moje zážitky s Diablo II, část 2/2

Náš příběh začíná jedno nedělní dopoledne, kdy jsem zjistil, že na www.g2play.cz prodávají Diablo II + Lord of Destruction za necelých 200 Kč. Už jsem dlouho slýchal o různých podezřelých obchodech s aktivačními klíči na Steam, Blizzard Store a EA Download Manager (články na blogu PC hry – 1, 2) a chtěl jsem to sám vyzkoušet, proto jsem Diablo II koupil (přes PayPal samozřejmě, s kartou se jim radši nebudu svěřovat). Později jsem toho litoval, protože jsem s tím měl hromadu technických problémů a samotná hra mi připadala velmi primitivní a nudná. Ve druhé části rozeberu tyto chyby v hratelnosti Diabla 2.

RPG systém. Na první pohled se zdá být výborný – obrovské množství skillů, několik povolání, stromy dovedností, takže si každý může vytvořit takovou postavu, jakou chce… Problém je v tom, že všechny schopnosti a povolání jsou si velmi podobné. Vzhledem k tomu, že Diablo je hra pouze o boji, tak jsou všechny classy orientovaný právě na boj. Liší se pouze stylem, jakým zabijí protivníka. A vymyslet 210 odlišných schopností (7 povolání, každé jich má 30) pro hru s tak jednoduchým bojovým systémem je opravdu nemožný úkol. Výsledek je to, že schopnosti se překrývají a že je tedy malý rozdíl v tom, jaký class si vyberete.

Charmy. Charmy jsou itemy, které vám dávají celkem značný bonus (např. ke vlastnostem, dovednostem, životům, rychlosti regenerace…). Problém je v tom, že inventář je velmi omezený a charmů je ze začátku hry hodně. V průběhu hry ze zabitých protivníků vypadávají předměty (zbraně, prsteny, svitky, lektvary), které také zabírají místo v inventáři. Dostáváme se tedy do situace, že čím více máte charmů, tím méně máte volné místo pro itemy, na které narazíte a tím pádem musíte udělat tím více cest z města a zpátky (ať už pěšky nebo teleportem), abyste tyto předměty prodali / uložili ve vaší osobní truhle. Jde tedy o to, že čím více se obtěžujete s nudnou částí hry, cestováním (o tom jsem již psal zde), tím máte více charmů a tím jste silnější. Bylo by to v pořádku, kdyby byl inventář neomezený nebo ještě lépe, kdyby byly dva inventáře – jeden pro charmy a druhý pro ostatní itemy. Pak by hráč musel přemýšlet nad otázkou, jaké charmy se mu hodí víc a ne nad tím, jestli chce mít silnější postavu za cenu, že bude muset častěji do města. I tak ale nechápu, proč v Diablu ty charmy vůbec jsou. Jaký mají význam?

Příběh, dialogy, postavy, questy. To všechno v D2 stojí za starou belu. Všechno je až moc klišovitý, rádoby velkolepý a epický, postavy jsou naprosté stereotypy bez minulosti, motivů a questy jsou pořád o tom samém. Baldur’s Gate má sice příběh také o bozích (přesněji o bohovi), jenže je to lépe podané. Postavy (včetně té hlavní) nejsou jen bezduché stroje na zabíjení, mají vlastní emoce a navzájem řeší svoje morální dilema. Dialogy jsou realistické (a někdy i vtipné – Cespenar :), příběh je plný zvratů a questy taktéž.

Prostředí. V D2 jsou čtyři Acty (přičemž datadisk přidává pátý), každý se odehrává někde jinde (vesnice, poušť, džungle, peklo, barbarské osídlení) a každý má osobitý styl. Jenže celý Act je vždycky naprosto stejný co se vzhledu týče, což jenom přispívá k dojmu, že je to pořád o tom samém.

Boj. Ve hře, která je pouze o válčení, je nudný soubojový systém celkem problém. Máte tu jedno tlačítko na útok, maximálně můžete používat naučené schopnosti. Žádné bojové styly. Žádné typy útoků. Žádné bránění se. Žádná komba. Diablo 2 je příklad hry, které by prospělo nějaké sekvence útoků jako v Zaklínači (o tomto jsem psal zde).

Save & Load. Systém uložení současné pozice funguje tak, že dáte Save and Exit, vaše postava se uloží a hra se ukončí. Příště začnete ve městě a můžete se přemístit posledně objeveným teleportem, teleporty tedy fungují jako checkpointy. Nemáte možnost hru pouze uložit, načíst či hru pouze ukončit, aniž byste si uložili pozici. V praxi to znamená, že cokoliv uděláte už nejde vrátit. V normálním RPG typu Oblivion by to nefungovalo, protože součást toho je také zkoušet riskantní a zábavné věci. Zde to ale funguje poměrně dobře, hra se uloží i když dáte Alt + F4 nebo když napevno vypnete PC. Špatné to ale je, když uděláte nějakou zásadní chybu. Mně se stalo to, že jsem narazil na nějaké předměty, které bych mohl prodat. Jako vždy jsem vyhodil dostatečný počet charmů (tzn. přibližně polovinu všech nasbíraných), aby se mi všechno vešlo do inventáře a otevřel jsem portál do města. Ve městě jsem to prodal a potom jsem ukončil hru. Když jsem ji znovu spustil, čekalo na mě nemilé překvapení. Nejen, že tam už nebyl ten portál, ale nenašel jsem ani ty charmy. Od té doby jsem byl podstatně slabší, než bych normálně byl. Téměř všechny charmy nasbíráte v prvním Actu, takže jsem jich už ani moc nenacházel. Hra mě o tom samozřejmě neinformovala, takže jsem měl za to, že když to vypnu a zase zapnu, tak portál a charmy budou jako předtím. V této chvíli bych byl velmi rád, kdybych mohl načíst nějakou předešlou hru.

Smrt. Smrt je v Diablu přehnaně krutá. Jakmile zemřete, ztratíte obrovské množství pečlivě nastřádaných peněz a objevíte se ve městě. Všechno vybavení leží na místě, kde jste umřeli, takže k tomu někdy bývá velmi těžké, ba až nemožné, se dostat. Tento systém má mnoho nevýhod. Zaprvé je penalta celkem velká a hra je proto optimalozvaná, abyste moc často neumírali, takže jsou řádoví bojovníci až moc jednoduchý, tudíž nudný. Smrt také vede k frustraci, obzvlášť, když jste nezemřel vlastní vinou – přestane vám v kritické chvíli fungovat myš? začne se vám kočka procházet před monitorem? začne na vás někdo řvát a vy přestanete vnímat, co se děje ve hře? Přináší to také strašné znehodnocení peněz. Ze začátku hry jsem se hnal do města prodat každý nalezený předmět, abych si vydělal. Jakmile jsem ale zemřel a ztratil dejme tomu 20 000, tak už jsem to nedělal.

Stamina. K čemu vůbec stamina ve hrách je? Mně to přijde jako naprostá zbytečnost, omezovat rychlost pohybu postavy. Opět to vede k otázce, zdali někdo chce být silnější (tzn. investovat do jiných vlastností než stamina) za cenu toho, že se bude pohybovat pomaleji a tím pádem bude cestování delší a nudnější. Jak už jste si asi všimli, jakmile si hráč musí klást tuto otázku, tak to já považuju za špatný design.

Maličkosti. Pak tu je pár maličkostí, jako že se mi párkrát stalo, že jsem byl v bitvě, klikal jsem o sto šest, najednou jsem zjistil, že mám málo životů a jelikož nejde dát pauza, rychle jsem uhodil do tlačítka Esc. Jenže jakmile zmáčknete Esc, kurzor se ocitne na položce Save and Exit, takže stačí omylem kliknout jednou navíc a rázem musíte opakovat celou oblast znova. Další drobná chyba je celkem rychlá regenerace HP, což obzvlášť u boss fightů svádí k tomu, abyste při nízkém počtu životů začali běhat dokola, dokud se vám nevyléčí životy. Taky mi nevyhovuje systém obtížností. Abyste si odemkli těžší obtížnost, musíte hru dohrát. Podruhé to opravdu hrát nebudu. Také nechápu, proč v multiplayeru musíte začínat s novou postavou od první úrovně.

Jestliže se předminulý článek podobal ódě na Baldur’s Gate, tak dneska jsem napsal žalozpěv.

Možná jsem tento článek napsal trochu moc kriticky, Diablo až tak nudné nebylo (na dh jsem tomu dal 50%), jen mě to velmi zklamalo, podle mě to má mnoho chyb v designu a nechápu, jak to někdo může považovat za lepší RPG než třeba BG.

Celý článek

Moje zážitky s Diablo II, část 1/2

Náš příběh začíná jedno nedělní dopoledne, kdy jsem zjistil, že na www.g2play.cz prodávají Diablo II + Lord of Destruction za necelých 200 Kč. Už jsem dlouho slýchal o různých podezřelých obchodech s aktivačními klíči na Steam, Blizzard Store a EA Download Manager (články na blogu PC hry – 1, 2) a chtěl jsem to sám vyzkoušet, proto jsem Diablo II koupil (přes PayPal samozřejmě, s kartou se jim radši nebudu svěřovat). Později jsem toho litoval, protože jsem s tím měl hromadu technických problémů a samotná hra mi připadala velmi primitivní a nudná. V první části se vám svěřím právě se starostmi s technikou, které mě neustále pronásledovaly.

První problém nastal, když jsem se registroval na Battle.net a chtěl jsem hru stáhnout. G2Play mi pro Diablo 2 a LoD poslali CD klíč, který se skládal z 32 znaků. Když jsem to vložil do kolonky pro přidání hry, tak mi to napsalo toto:

Napsal jsem jim e-mail a oni odepsali, že klíč pro D2 je prvních 16 znaků a klíč pro D2:LoD posledních 16 znaků a že to mám přidat samostatně. To nemohli říct rovnou, místo toho, aby mi to poslali jako jeden klíč? No nic, problém vyřešen, mission accomplished, minimálně prozatím.

Netrvalo moc dlouho (asi tak 20 vteřin) a narazil jsem na další překážku. Stáhnul jsem Blizzard Downloader, kterým by se měla stáhnout samotná hra, ale jakmile jsem to otevřel, tak na mě vyskočilo tohle: “There is a problem authenticating your download. Please go to http://www.blizzard.com/account/ to start a new download.” To se nezdá být zas tak hrozné, ale když jsem klienta z webu stáhnul 3x za sebou a vždycky jsem dostal tento error, tak už je něco špatně. Tento problém se nakonec ukázal být asi nejnáročnější. Po pár klicích na internetu jsem zjistil, že tento problém má mnoho dalších lidích, v každém fóru se nabízí jiné řešení a každému uživateli taky pomůže něco jiného. Zkoušel jsem všechno od editování registrů po nastavení routeru. Nakonec mi po dlouhé době pátrání pomohlo to, že jsem toho klienta stáhnul v Internet Exploreru. Hurá, teď už si to stáhnu a nebudou žádné problémy! Nebo ne?

Diablo 2 se stahuje, já netrpělivě čekám.

Hra se stáhla, já spouštím instalaci a napadl mě tento pop-up:

Super, to už jsem řešil, to bude v pohodě. To jsem byl ale naivní optimista! Zadal jsem 16místný CD klíč a ono:

Tak jsem to napsal znovu a tentokrát jsem opravdu “makoval sure, že jsem to typoval correctly.” Nic se nezměnilo, pořád přede mnou a instalací překáželo tohle posměvačný okno. Vyměnil jsem si několik e-mailů s podporou (G2Play), kteří mi svojí velmi krkolomnou angličtinou odpovídali ve smyslu, že jsem úplný idiot a že mám jednoduše vložit ty CD klíče, které mi poslali, které právě nefungovaly. Po 7. e-mailu jsem tuto východisko vzdal, ti mi nepomůžou. Nakonec jsem se na internetu dozvěděl, že tam musím dát CD-Key od Blizzardu, který najdu na Battle.netu. Ctrl+C, Ctrl+V, Enter a hotovo. Jak tohle mohla podpora z G2Play nevědět? To snad v životě nezkoušeli, jak jim to funguje?

Při instalaci jsem očekával, že se každou chvilku něco zmaří, k mému “štěstí” tomu však už nedošlo. Hru jsem spustil a začal hrát. Byl jsem spokojený, že po takových potíží jsem konečně hru schopen hrát, proto jsem se ani nehrnul do instalování datadisku v obavách, že se něco pokazí. To se nakonec bohužel ukázalo být pravdivé. Po několika hodinách hraní jsem se přesvědčil, že hra není tak nudná, a že tedy má cenu stahovat a instalovat i datadisk.

Teďko se přiznám, že si přesně nepamatuju, co přesně se stalo (přece jenom to bylo před několika měsíci) a jaké errory mi to házelo. Poznámky, které jsem si psal (jelikož jsem dopředu věděl, že takovýto sled problémů bude stát za článek) mi říkají, že když jsem datadisk nainstaloval, tak mi to jaksi taxi nešlo spustit. Opravdu nevím, jak se to stalo, ale pokusil jsem se to vyřešit tím, že jsem odinstaloval datadisk. Ouvej. Kdybych v té době věděl, že mi to zároveň smaže Diablo II včetně všech savů asi bych to nedělal. Obě hry jsem nainstaloval znovu a konečně mohl v klidu hrát. Sice úplně od znovu, ale i přesto jsem byl rád, že už nemusím zápasit s nepředvídatelnou a zákeřnou technikou.

Co vy, měli jste někdy podobnou smůlu na techniku u nějaké hry?

Celý článek

Můj quest pro Baldur’s Gate

Ani nevím, kde jsem získal takovou touhu zahrát si v dnešní době stařičkou sérii Baldur’s Gate. Možná to bylo tím, že jsem měl kamarády, kteří to hráli a donekonečna to hypovali, jelikož to byla jejich nejoblíbenější hra všech dob. Možná to bylo kvůli jednomu kamarádovi, s kterým jsme hrávali Dračí doupě a on mě přesvědčil, že Baldur’s Gate je Dračáku velmi podobná a jelikož jsem dříve byl do Dračího doupěte blázen, tak jsem si byl jistý, že mě BG bude nesmírně bavit. Tak jako tak jsem si to chtěl strašně zahrát.

Začal jsem se tedy rozhlížet po krámech, kde by BG mohli mít. Mohl jsem se přetrhnout, ale nikde to neměli skladem. Pár e-shopů to pořád mělo v nabídce, ale když jsem jim psal, tak jsem vždycky dostal stejnou odpověď – není skladem a datum doručení není známo. Později jsem zjistil, že je to tím, že Black Isle Studios, distributor série Baldur’s Gate, v roce 2003 zkrachoval. Kurňa. Zkoušel jsem další postupy a způsoby, jak se zmocnit mého budoucího miláčka. Pomatuji si i, že jsem ve své naivitě napsal Gabe Newellovi e-mail, že bych rád viděl BG v Steam Storu. :) Taky jsem od někoho dozvěděl, že Levné knihy dříve prodávaly Baldur’s Gate Compilation za pár babek, ale už je to všechno vyprodané. Hmm…

Nakonec jsem se Baldur’s Gate pokoušel sehnat necelý rok. Osudový den nastal asi před rokem a půl, kdy jsem ještě žil v Rusku. Najednou jsem narazil na to, že nějaký malý a neznámý e-shop má 10 kusů Ultimate Dungeons & Dragons, což byla sběratelská edice, která obsahovala celou sérii BG, IWD, NWN1 a další hry do počtu ze světa Forgotten Realms. Jakmile jsem to zjistil, ihned jsem běžel zeptat se rodičů, kdy jedou do Česka, abych to v tu dobu mohl objednat a oni by to vyzvedli na poště a odvezli. Rodiče bohužel se mnou nesdíleli moje sympatie ke hře a marně jsem se jim snažil vysvětlit, jak moc si to přeju. Když jsem jim sdělil, že kolekce obsahuje 13 her, z nichž každá má potenciál mi vystačit na desítky, ba až stovky hodin, definitivně mi to zatrhli. Máma má typickou averzi proti hrám a nezajímalo ji, že si to chci koupit za svoje peníze. Znáte ty chvilky, kdy rodiče nepovolí i přesto, že se jim něco snažíte skoro beznadějně vysvětlit? Hru jsem si ani nemohl objednat, aniž by se o tom dozvěděla mamka, protože veškerá pošta šla z ČR do Ruska přes ní.

Jak je tohle možné? Jak to, že skoro po roce horlivého a odhodlaného pátrání po klenotu mezi hrami mi mamka jednoduše řekne ne? Ne, nesebral jsem se a nezastřelil rodiče jako David Peric a další šílenci a jak už asi očekáváte, že tento příběh bude zakončen. :D Začal jsem se k rodičům chovat abnormálně laskavě¨, ochotně a dobrotivě, až jsem asi po měsíci v slunečný den v zoo zkusil svoje štěstí znovu. Nakonec to táta odkývnul, zdálo se mi dokonce, že si ani nepamatuje, že by mi to někdy zakázal. Naštěstí zbývalo posledních pár kusů a já jsem to stihl objednat v čas. Kolekci jsem tedy nakonec za 1300 Kč koupil, dostal, rozbalil, nainstaloval, a pařil, pařil, pařil…

Baldur’s Gate nakonec splnila všechny moje očekávání, i přes starou grafiku jsem se do toho ihned ponořil a potom jsem už jenom obdivoval mistrovské dílo.

Bohužel se mi BG 2 asi v polovině sekla. Sekla se, a nešla odseknout. Šlo o to, že mi program spadl vždy, když jsem se dostal do jedné oblasti. Byl jsem nešťastný, nemohl jsem pokračovat. Zkoušel jsem snad všechno – samozřejmě hledání patchů, různé grafické rozlišení apod. Asi půl roku jsem BG nehrál, až jsem to toto léto po dlouhé době zkusil – a hle, ono to zase běží! Stejně jako jsem minulý rok na chatě u prarodičů hrál (na notebooku) Baldur’s Gate, tak jsem tam tentokrát hrál Baldur’s Gate 2. Shadows of Amn jsem dohrál na chatě, Throne of Bhaal později v Indonésii. BG je rozhodně moje nejoblíbenější série her.

Mimochodem, teď se Ultimate Dungeons & Dragons prodává za $200!

Celý článek

Nejdražší edice 13. 8. 2009

V tomto rozboru se podíváme na tyto edice: Magic 2010, Lorwyn, Morningtide, Shadowmoor, Eventide, Shards of Alara, Conflux a Alara Reborn. Co je to Nejdražší edice?

Pořadí:

1. Alara Reborn (96,5)
2. Conflux (92,7)
3. Shadowmoor (91,8)
4. Magic 2010 (91,6)
5. Lorwyn (85,2)
6. Eventide (68,7)
7. Morningtide (49,3)
8. Shards of Alara (45,5)

Jak je vidět, všechny edice se výrazně zhoršili. Většina edic ztratila kolem 35 Kč! Dříve měly všechny edice kromě dvou lepší výsledek než dnešní vítěz! Že by krize nakonec postihla i Magicy? :)

Největší zklamání je podle mě umístění Magic 2010 až na čtvrtém místě. Byl jsem přesvědčený, že bude první, obzvlášť kvůli tomu, že vyšla nedávno a ceny jsou pořád ještě poměrně vysoké.

Celý článek

26 důvodů, proč je Battlezone lepší než Cyber Café

Bylo slunné odpoledne a my jsme s kamarádem přemýšleli, co uděláme, než pojedeme domů. A jelikož jsme byli na Andělu (v kině na Harry Potterovi), shodli jsme se, že si půjdeme na chvíli zahrát do Cyberka. Poté jsme toho celou dobu litovali. Z tohoto zážitku jsem nakonec dal dohromady 26 důvodů, proč je Battle lepší než Cyber Café na Novým Smíchově.

1. Základní cena – základní cena je v BZ 45 Kč/hod, zatímco v CC je to 49 Kč/hod.
2. Cena na jeden den – v BZ to je 14 hodin a stojí to 229 Kč, v Cyber Café je to 12 hodin a stojí to 290 Kč.
3. Klub – v Battlu dostanete členství v klubu zadarmo a kdykoliv a platíte díky tomu pouze 37 Kč/hod. V členském klubu v CC akorát dostáváte zbytečné “dárečky”.
4. Rezervace míst – na webových stránkách CC jsem nenašel možnost rezervovat si místa, což je ostuda.
5. Více her – jen to porovnejte sami – BZ oproti CC. V CC chybí např. AoE, CoD, TF2 atp.
6. Předplacené hodiny – v Battlu je hodiná sazba cca o 5 Kč nižší při předplacených hodinách.
7. Platba – v Battlezonu můžete platit až po hře, v CC musíte zaplatit předem, takže vás to třeba odpojí uprostřed hry.
8. Minutová sazba – v Battlu se cena počítá minutově, takže nikdy neplatíte více, než je potřeba.
9. Režim neúčtování – když např. potřebujete na záchod, nepočítá se vám čas.
10. Žádná minimální sazba – můžete se např. jenom podívat na adresu nějakého obchodu atd., nemusíte platit za celou půlhodinu.
11. Práva – na všech PC máte administrátorská práva a můžete si dělat co chcete, protože všechny počítače jsou každý den přeinstalovány.
12. Atmosféra – BZ je v podzemí a bývá tam šero, takže je tam lepší atmosféra než v Cyberku.
13. Možná hlasitost hlasu – jelikož je Battle v podzemí, má několik místností a všichni mají sluchátka na uších, tak tam můžete zvýšit hlas více než v CC, kde by se na vás všichni blbě koukali. Když jsme tam s kamarády, tak většinou máme místnost pro sebe a pořád na sebe povykujeme.
14. Web – nevím, čím to je, ale web CC mi přijde naprosto debilní. Načítá se to příšerně dlouho a na nějakých PC se to nenačetlo vůbec. A to jsem to zkoušel z tří počítačů a jednoho iPhonu.
15. Konfigurace PC – PC v Battlu jsou výkonnější než v CC (včetně 19 Core i7)
16. Myš – Logitech MX518 (mimochodem myš, kterou sám několik let používám) oproti Seznam myši. :)
17. Podložky – v BZ na baru půjčují profesionální podložky, CC nic takového nemá.
18. Sluchátka – jsou u každého PC, nemusíte si pro ně chodit k baru.
19. Delší otevírací doba – 10-22 oproti 10-24.
20. Více počítačů – 31 oproti 50.
21. OS – to je takový detail, ale v CC mají všude Windows XP, zatímco v Battlu je na nejnovějších PC Windows 7 Beta. Lépe se to ovládá a aspoň si to člověk může zkusit, aniž by to musel náročně instalovat na svém počítači.
22. Více hráčů – v  Battlezonu vždycky bývá více hráčů, takže je větší šance, že si s někým budete moc zahrát i když jste tam v malém počtu lidí (nebo sám).
23. Steam – v Battlezonu se můžete přihlásit na váš Steam účet, v CC mi za to vynadali, když jsem to udělal.
24. Jídlo a pití – si v Battlu můžete přinést vlastní a až k počítači.
25. Pohoda – v Battlezonu je pohodlné křeslo, bar, satelitní televize, fotbálek atp.
26. Zkušenost – tohle je čistě osobní, ale v BZ jsem byl nespočetkrát a za celou dobu si nepomatuju, že bych měl nějaký problém. V CC jsem byl jednou a sekl se mi počítač, nefungoval NfS (přičemž mě paní seřvala, že je to kvůli tomu, že jsem se přihlásil na svůj Steam Account, ale když jsem šel k jinému PC a nepřihlásil se, tak to taky nefungovalo :), a nefungovaly správně sluchátka.

Jenom chci dodat, že některé věci může mít i CC (např. možnost nošení vlastního jídla), ale není to uvedeno na jejich stránce, tak předpokládám, že to není možné. Pokud znáte CC, tak piště do komentářů a klidně to opravím.

A v čem je CC lepší než BZ? Asi jedině v tom, že tam není tak zakouřeno a je tam čistší vzduch. Jinak se mi zdá, že ve všem ostatním je lepší Battlezone. Snad už nikdy do Cyberka nebudu muset, zlatý Battlezone.

Celý článek

Červenec 09 AC report

Po několikaměsíční pauze, kdy jsem se z různých důvodů (zkoušky, dovolená atp.) nemohl zúčastnit turnajů, jsem si 25. 7. 2009 opět zahrál All-Common Legacy. Tak jsem se nakonec dokopal k tomu, abych v létě, o prázdninách, napsal report, byť jen velmi krátký.

Na turnaj přišlo pouze šest lidí, takže se hrály pouze tři kola.

 

Balík

Balík vypadal stejně jako na Ext s tím rozdílem, že jsem hrál 4x Seeker of Skybreak. Vyndal jsem jednoho Taunting Elfa, jednoho Lys Alana Huntmaster a dva Wirewood Heraldy (protože jsem nechtěl vyndat karty, které mají tapovací aktivovaný abilities, abych zmaximalizoval schopnost Seekera). Dále jsem místo dvou Llanowarů hrál Fyndhorny, proti kartám jako Echoing Decay.

 

1. kolo

V prvním kole jsem potkal Raptora a jeho GW Sliver & Exalted Aggro. Byl jsem rád, že neměl své duhové Elfy a myslím si, že i on litoval, že si je nevzal. Viděl jsem karty jako Bonesplitter, Rancor, Muscle Sliver, Plated Sliver, Virulent Sliver (přičemž ve druhé a třetí hře mi hrozila prohra na posion countery) nebo Akrasan Squire. Druhou hru se rozjel velmi rychle, naházel tam potvory a na ně Bonesplittery a já do něj nedal ani jeden damage.

Skóre Já 2:1 On

 

2. kolo

Ve druhým kole jsem potkal další Slivery a myslím, že i ve stejné barevné kombinaci. V první hře mi přišel Wellwisher a dva Timberwatchové, takže jsem ho shodil rovnou z 20 na 0 (teda spíš na tak –50). Druhá hra byla poměrně těsná i přesto, že se můj life total pořád motal někde kolem třicítky, jelikož soupeř vyložil dva Virulent Slivery, což je s ostatními slivery opravdu smrtící kombinace. V jednu chvíli měl 4-5 kreatur, všechny s poisonous 2. Trochu jsem to zanedbal a rázem jsem v sobě měl devět jedovatých counterů. Měl jsem co dělat, abych odrážel každý jeho útok, ale nakonec se mu mě nepodařilo otrávit a já jsem mu opět vzal téměř všechny životy v jednom kole.

Skóre Já 2:0 On

 

3. kolo

Ve třetím kole na mě čekal Sammy, který hrál BG. Obě dvě hry jsem vyhrál, ale jelikož jsme to dohráli poměrně rychle, stihli jsme dát ještě dvě další, které vyhrál on. Smůla…

Skóre Já 2:0 On

 

Závěr

Celkově jsem tedy měl 3:0 na kola a 6:1 na hry, takže jsem obsadil 1. místo a vyhrál tři boostery. První dva byly celkem vypečený – otevřel jsem Great Sable Stag (240 Kč), Thought Hemorrhage (160 Kč), Duress a Lightning Bolt. Třetí jsem si ponechal na lepší časy (tedy spíš až někdo bude mít zájem to koupit za více než 20 Kč, což je cena, kterou mi za to někdo v Outpostu nabízel :).

Celý článek

Minihry, část 2/2

Minihry, jednoduché a krátké hříčky, jsou tu s námi odjakživa. I první arkády by dnes byly považovány za minihry. Minihry se nejčastěji vyskytují ve freewarovkách, ale obsahují je i mnoho velkých titulů. Ve druhé a poslední části se podíváme na možné implementace miniher do většího celku.

Jedna ze špatných implementací je, když se stejná minihra vyskytuje moc často. Tím se může stát stereotypní a nudná. Na druhou stranu by minihra neměla být moc krátká a málo frekventovaná, protože někdo ji bude chtít opakovat, aby si zvýšil skóre. Pokud by neměl možnost výzvu zopakovat a mělo by to nějaký další vliv (např. počet vyhraných zlaťáků), hráč by mohl být frustrovaný, že hru zpočátku nepochopil nebo nevěděl, co má dělat. Abychom splnili oba požadavky dvou táborů hráčů, musí minihra být dobrovolná. Jako příklad uvedu srovnání Bioshocku, kde hackování přístrojů bylo velice jednoduché a velmi časté, takže mě to nudilo, a Fablu, kde jednotlivé minihry byly nepovinné, ale zároveň byly výzvou pro ty, co výzvu vyhledávají.

Další ze špatných implementací je, když jsou minihry ve formě ano-ne, buď-anebo. Jde o to, že nejste odměněni za to, když cíl splníte lépe (nižší čas, vyšší skóre…) než předem definované hranice. Potom se dají zařadit do jiného typu překážky (o tom jsem psal v první části) a nesou také patřičné nevýhody. V první řadě je, že to potom není výzva pro všechny, protože oba dva póly (uspěl, neuspěl), mají tak velký rozsah, že když dopředu víte, že to uděláte, tak se nemusíte snažit. Toto jsem nejvíce zažil u Bioshocku, kde hackování přístrojů bylo velice jednoduché a velmi frekventované a nebyl jsem odměněn za to, když jsem tekutinu dovedl trubičkami do konce velmi rychle. Vyskytuje se to také v GTA: Chinatown Wars a je to hlavní důvod, proč se mi tamější minihry nelíbily.

Jak už jsem nastínil v první části, minihry mají potenciál přidat hře na skill factoru, který tu jinak zaostává. Teď mám na mysli hlavně MMORPG a různé internetové multiplayer hry (např. Mafia Wars na Facebooku), kde jde převládá time factor. Neskutečnou výhodu mají ti, kteří hrají nejdéle. Proto si myslím, že by více (MMO)RPG mělo mít všemi nenáviděné (nevím proč) sekvence správného načasování tlačítek, podle čehož se odvíjí způsobený damage, např. jako v Zaklínači. Dá se to považovat za minihru a je to výzva, která zaručí, že souboje nejsou jenom o číslech. Další způsob jak tohoto dosáhnout je udělat first-person bitvy (jako např. v Mass Effectu), takže hráč potřebuje nějaký aim a reflexe, ale to už se nedá moc považovat za minihru.

Další dobré provedení miniher je výsledky uvádět v širších souvislostech. Když dostanete topscore v nějaké freewarovce na Superhrách, tak z toho máte dobrý pocit, můžete se pochlubit v diskuzi (a na Twitteru, a kamarádům :) a to je asi tak všechno. Když jste ovšem dobrý v minihře, která pasuje do plné hry, tak jste zároveň odměněni v té hře, což dodá extra motivaci. Chcete si vydělat na nový brnění? 10x porazte místního obchodníka v házení šipek. Nejdál v tomto ohledu zašel asi Fable 2, u kterého jste si před vydáním mohli zahrát Pub Games, což byly minhry, které vám dovolovaly vyhrát/prohrát peníze pro vaší postavu. Myslím si, že v budoucnosti bude podobný koncept používat mnohem více her, protože je zbytečné hrát freewarovku v užším kontextu, když si za to můžu vydělat in-game penízky.

Sečteno a podtrženo, minihry se ve hře můžou objevit v mnohých různých provedení, některá lepší, jiná horší. Za hru, která ideálně využívá minihry považuju Fable, protože jednotlivé minihry jsou o skillu, jsou dobrovolné a můžete je opakovat kolikrát chcete a výsledky se projeví na vašem budoucím blahobytu. Toto je ten nejlepší způsob, jak využít minihry jakožto zpestření hraní a přidání výzvy.

Odkaz na první část

Celý článek

Minihry, část 1/2

Minihry, jednoduché a krátké hříčky, jsou tu s námi odjakživa. I první arkády by dnes byly považovány za minihry. Minihry se nejčastěji vyskytují ve freewarovkách, ale obsahují je i mnoho velkých titulů, na což se podíváme v první části článku.

Minihry se v hratelnosti od plných her, např. RPG nebo FPS, v lecčem liší. Zaprvé jsou většinou rozdílné, takže dokážou hraní zpestřit tak, aby nebylo stereotypní, což je velmi důležité obzvlášť u FPS, kde celou herní dobu střílíte. Příklad této vlastnosti je např. GTA: Chinatown Wars, kde jednou za čas musíte splnit mikrohru, která využívá dotykovou obrazovku Nintenda DS. Mě osobně se toto moc nelíbilo, ale to je na jindy a ostatní si to pochvalovali. Velmi komplexní hry minihry neobsahují právě kvůli tomu, že hratelnost je většinou dynamická a hráč má jiné starosti než jenom se dostat dál. Nedokážu si představit, že by v Civilizaci nebo v Advance Wars byly minihry.

Pokud usoudíme, že každé hře prospěje nějaká překážka, která hráče vyzve, máme tu několik možností, jak toto splnit. Kromě miniher jsou tu také dva typy překážek, které se ve hrách vyskytují. První typ překážek, ve kterých jde spíše o koordinaci a reflexe (FPS, plošinovky), většinou dovolují měnit obtížnost, takže hráč si může najít obtížnost, která pro něj představuje výzvu a zároveň není frustrující. Na druhou stranu je samotný počet obtížností vždycky omezen, protože každá obtížnost vyžaduje extra práci balancování a testování, což se podepíše na rozpočtu hry. Kvůli tomuto je pro akční překážky pro vývojáře časově i finančně úsporné udělat minihru, kde stačí naprogramovat algoritmus, který bude pořád zvyšovat obtížnost (více nepřátel, obrazovka se rychleji pohybuje…), a hráč může hrát nekonečně dlouho.

Druhý typ překážek jsou všelijaké hádanky a řešení problémů, které se objevují nejčastěji v adventurách (ale jsou např. i v sérii HL). Jsou to buď-anebo překážky, které buďto překonáte tak, že vymyslíte správný postup, jak dál, nebo nemůžete ve hře pokračovat. Tyto překážky nejčastěji mohou za to, že se hráč zasekne a hru nedohraje (kolikrát jste si ve hře říkali: “Kam mám sakra jít?”). Tyto překážky mají oproti prvnímu typu nevýhodu v tom, že u nich nejde nastavit obtížnost, proto se někdo u nich bude nudit lehkostí, zatímco jiný bude zoufale bloumat, ve snaze zjistit, kam dál.

Minihry oproti klasickým překážkám excelují v tom, že jsou výzva pro všechny hráče. Téměř ve všech minihrách je vždycky získat vyšší skóre, splnit cíl rychleji, déle přežít atp. S tímto také souvisí fakt, že minihry mohou hře přidat na skill faktoru, což je důležitý hlavně u (MMO)RPG, které jsou kritizovány, že jde jenom o tom, kdo má vyšší level. Samozřejmostí je možnost minihru opakovat, pokusit se dostat vyšší skóre a být odměněn, pokud se to podaří. Tím pádem hráč má dobrou motivaci minihru opakovat, protože z úspěchu bude mít užitek i ve virtuálním světě. Příklad tohoto případu je Fable, který mi přišel velmi lehký. Naštěstí tam bylo pexeso jako minihra, kterou si postava mohla vydělat peníze. Mě to velmi bavilo a proto jsem to hrál doslova několik hodin a vydělal si tím majlant. Bylo to zábavný, výzva a vydělával jsem si tím peníze na in-game předměty.

Třetí výhoda miniher souvisí s okolním světem. Pokud jsou minihry správně umístěny, svět bude působit realističtěji a detailněji. Teď mám na mysli GTA, kde si doma na konzoli můžete zahrát jednoduchou arkádu.

Jak je vidět, minihry ve hrách nabízí mnoho výhod. Nabízí výzvu pro všechny hráče, jsou finančně nenáročné a mnoho hráčů je ocení. Navíc můžou povznést atmosféru světa.

Odkaz na druhou část

Celý článek